Po čtyřech plnohodnotných dnech ve čtvrti Aberrly Crest ve městě Lexington Park se opět dostávám k sepsání pár dojmů se života v USA. Bydlím na bytě s Tomášem, Honzou a Martinem. První den jsem měl volno, tak jsem se rozhodl, že si vyrazím nakoupit nějaké železné zásoby, abych se nemusel do obchodu táhnout každý den. A jak nám Bruce vysvětlil, tak v Americe jsou lidé zvyklí nakupov kat minimálně na týden dopředu. Takže každodenní návštěvy potravin zde nejsou vůbec na denním pořádku. Podle toho taky vypadá balení, ve kterých se zboží prodává. Respektive sortiment je velmi pestrý ale není neobvyklé, že si koupíte kilový kvádr sýru nebo galón mléka (Galón není něco málo přes litr, jak jsem si myslel, ale je to cca 3,7 litru - je dobré to vědět, když se s tím pak potáhnete 3km - cca 2 míle. Vůbec tyhle jednotkové převody mi dělají stále celkem problémy. Dokonce i minuty si musíte převádět, protože, když se Američana zeptáte, jak je něco daleko a máte tu kliku, že vám to řekne v minutách, tak ve 100% případů myslí minuty autem. To si musíte převést do minut pěšky nebo do minut na kole. Na tyto převody už ale nejsou žádné oficiální tabulky.) Nakupování mi zabralo celkem hodně času, protože jsem hledal nejvýhodnější ceny a akce a gumový bonbóny (jako vždy ostatně!) a naštěstí se vždycky dal najít velmi slušný kompromis ceny a výkonu (např. máslo značky "Isn't it butter?"). Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem odcházel z obchodu asi se šesti taškami. Teprve při cestě východovými dveřmi na mě dolehla tíha absence auta. Ale napakovaný energií (aspoň co se obsahu tašek týče) jsem vyrazil a došel až dom. Cestou mě protroubilo jenom jedno auto, čemuž se docela divím, protože každý "pěšák" je pro Američany tak trochu raritkou. Skutečně používají auto i na naprosto směšné vzdálenosti (dle zážitku kolegy plavčíka i když jedou na bazén, který mají na stejné ulici). Dále jsou Američani alespoň na oko strašně slušní a přátelští. Tomáš dokonce dostal longboard od chlapíka, který se stěhuje a jsou na nás obecně velmi hodní a snaží se nám se vším poradit. Dokonce se nám jedna paní nabídla, že nám trochu ukáže život v Lexingtonu a místa, kam se chodí lidi bavit a doporučila nám, ať si uděláme nějakou uvítací párty na pláži. Takže nás možná nakonec čeká i trocha té zábavy (tedy v jiném skupenství než ve formě práce, ehm). Zatím se totiž pořád rozkoukáváme a na poznávání okolí není moc času, když jsme na bazénu od 11-19. Ale dny volna máme v plánu využívat k výletům a prozkoumávání. Jednoho dne jsem si byl před prací zaběhat kolem 9km protože jsem se chtěl podívat k jednomu zálivu a potvrdilo se staré americké přísloví: "Všechny cesty končí u soukromého pozemku."
K samotné práci plavčíka. První den byl dosti hektický, protože pro mě Bruce přijel pozdě a moc nestíhal, takže mi nestačil ukázat všechny fígle, jak si kterou trubku zapnout a k čemu vlastně je (vychytal jsem je totiž bez popisků). A než jsem se stačil usadit, tak už jsem měl návštěvníky a po zbytek směny už to lepší nebylo. Tak jsem se rozhodl nechat si průzkum "pump room" a dalšího zákulisí na další den. Když jsem ten bazén viděl prvně, tak jsem si myslel, že to bude velmi relaxační práce a nikdo mi tam nebude chodit, ale hned první den jsem měl 15 lidí, z toho všechno jen maminky s malými dětmi, takže jsem měl 9 dětí na bazénu. Lépe řečeno v bazénu. Na dětech je nemilé, že do bazénu jednou vlezou a už nikdy nejdou ven. Což souvisí s tím, že jsem zjistil k čemu jsou záchody u bazénů. Pro plavčíky. Já jsem byl docela hodný, takže jsem je nechal skákat po nohou, když bylo v bazénu málo lidí a snažil jsem se udržovat balanc mezi striktním zákazem a naprostou svobodou. Krom toho, že na ně musíte dávat neustále pozor jsou děti fajn. Můžete se od nich dokonce naučit spoustu užitečných věcí (krom toho, jestli je lepší zmrzlina z Checkers nebo z McDonalds a zkrátka který fast food je nejlepší na co). Například už nikdy asi nezapomenu na kterou stranu se utahuje a povoluje. "Lefty loosy, righty tighty." Dále mám na bazénu devítiletého černoška, který bude jednoho dne asi rapper, protože si vždycky brouká stejný rytmus celou dobu svého pobytu v bazénu (což je asi 8 hodin mínus 6 minut). A mně to potom zní v hlavě, že se tím snažím nakazit spolubydly na bytě. A myslím, že se mi to trochu povedlo! "I am not part of the system! Here comes the MONEEEY!" Zkrátka chytlavá slova no...
Ale krom toho vám děti mohou taky pěkně zavařit. Rodiče se většinou uvedou do režimu spánku nebo z režimu spánku přivedou své mobilní telefony, takže je ratolesti moc nezajímají. Pak se rozdělí dětičky do skupinek (nebo jednotlivě) a začnou si hrát nějaké hry. Stačí okoukat, jak ta hra vypadá. A příště když se podíváte a vypadá to jinak, tak se nejspíš někdo topí. První den jsem ošetřoval jenom krvácející nos, což bylo fajn, protože jsem se zrovna začínal nudit. Byl to takový sourozenecký nešťastný šťouchanec. Ano děti, co děláte v bazéně, běžte se radši šťouchat na fb. Ale druhý den už byl trochu náročnější, to už jsem i skákal do bazénu a vytahoval jsem malou holčičku. Její maminka mi moc děkovala a asi se trochu zastyděla, tak po chvilce odjely. Ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby si stěžovala, že jsem jí vytáhl bez jejího souhlasu. Jiná paní se mě hned ptala na jméno a pak mi požehnala. Můj malý rapper se dokonce po tom zážitku rozhodl, že bude taky plavčík. Líbil se mu prý můj "cannonball". Oni ti Američani prostě mají spirit a dokáží věci prožít trochu jinak než my. Já byl ale rád, že jsem se aspoň trochu v tom vedru zchladil. Zkrátka je to tu tak trochu jiný svět, lidi, kultura, všechno. Všechno je tu trochu větší dokonce i hmyz! Letos tu prý mají sedmnáctileté cikády, takže je každý den vytahujeme v plných kyblících z bazénu. Naše nepamatované povodně se tu snažíme věrozvěstovat a dokonce už jsme dostali i obavnou smsku, zda to nezasáhlo naše rodiny.
Ale krom toho vám děti mohou taky pěkně zavařit. Rodiče se většinou uvedou do režimu spánku nebo z režimu spánku přivedou své mobilní telefony, takže je ratolesti moc nezajímají. Pak se rozdělí dětičky do skupinek (nebo jednotlivě) a začnou si hrát nějaké hry. Stačí okoukat, jak ta hra vypadá. A příště když se podíváte a vypadá to jinak, tak se nejspíš někdo topí. První den jsem ošetřoval jenom krvácející nos, což bylo fajn, protože jsem se zrovna začínal nudit. Byl to takový sourozenecký nešťastný šťouchanec. Ano děti, co děláte v bazéně, běžte se radši šťouchat na fb. Ale druhý den už byl trochu náročnější, to už jsem i skákal do bazénu a vytahoval jsem malou holčičku. Její maminka mi moc děkovala a asi se trochu zastyděla, tak po chvilce odjely. Ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby si stěžovala, že jsem jí vytáhl bez jejího souhlasu. Jiná paní se mě hned ptala na jméno a pak mi požehnala. Můj malý rapper se dokonce po tom zážitku rozhodl, že bude taky plavčík. Líbil se mu prý můj "cannonball". Oni ti Američani prostě mají spirit a dokáží věci prožít trochu jinak než my. Já byl ale rád, že jsem se aspoň trochu v tom vedru zchladil. Zkrátka je to tu tak trochu jiný svět, lidi, kultura, všechno. Všechno je tu trochu větší dokonce i hmyz! Letos tu prý mají sedmnáctileté cikády, takže je každý den vytahujeme v plných kyblících z bazénu. Naše nepamatované povodně se tu snažíme věrozvěstovat a dokonce už jsme dostali i obavnou smsku, zda to nezasáhlo naše rodiny.
Dneska mám třetí den práce a jsem na jiném bazéně, který je asi 40 vteřin (pěšky) od našeho bytu. Kluci mě "strašili", že si to užiju, ptž je to náš největší bazén (píšu strašili do uvozovek, protože ve skutečnosti milujeme, když je bazén plný dětiček, ehm). Ze začátku směny bylo zataženo, vyčistil jsem si celý bazén a nikdo mě nerušil, stihl jsem si i zaplavat a věnovat několik hodin internetu. Pak přišli Honza s Martinem, kteří se vrátili z kol, protože měli dnes volno a aspoň někdo tedy zaplnil bazén. Nakonec se tak 15 lidí sešlo a po hodince a půl začalo zase pršet a bazén se zase vylidnil. Ano, skutečně jsem si to dnes užil a měl jsem spoustu času napsat tenhle příspěvek. Kéž by to tu zítra bylo taky takové, ale předpověď není na mé straně.
Žádné komentáře:
Okomentovat