USA part V - College párty a život v Lexington Parku

Tímto příspěvkem se dostáváme trochu do chronologického chaosu. Ale věřte tomu, že po téhle párty už je možné všechno. Odehrálo se to 8. nebo 9. června, pokud mě paměť neklame. Jak tak nad tím přemýšlím, tak to vlastně proběhlo během obou dní.

Honza se dozvěděl, že v nedaleké (autem nedaleké) hospodě budou mít absolventi univerzity v St. Mary jakýsi sraz po roce. Kdo viděl poslední díl American Pie, tak ví, co taková věc může znamenat. Takže hned po příchodu z práce mi kluci oznámili, že dnes se jde ven! Plán byl vcelku jednoduchý. Dojdeme do hospody Green Door (Brňákům se možná vybaví známé Zelené dveře. Ale 10 rozdílů byste tu našli) a pak se uvidí. Plni nadšení a s plnou lahví jabkovice jsme se vydali na cestu. A byla to dlouhá cesta, během které jsme jabkovici mnohokrát zakusili. Když jsme po nějaké té hodině dorazili do hospody, čekala nás zasloužená odměna. Plný podnik, párty v plném proudu a bezvadná atmosféra. První pivo (samozřejmě jenom 0,3l) a šedesát korun prosvištělo vzduchem. První rundu na sebe vzal Martin. Pokud se ale dobře pamatuji, tak to byla naše první a poslední placená runda. Asi po třech minutách už jsme se seznámili s prvními lidmi. Hned si všimli našich mikin od agentury Czech-Us a zaujalo je to. Od té doby se mi v rukou objevovalo jedno pivo za druhým a ani pořádně nevím, odkud se brali. Každopádně hospoda to byla parádní a dokonce tam měli strop, na který se píšou křídou vzkazy. Dali jsme si předsevzetí, že se tam jednou s křídou vrátíme. Ale jestli se nám někdy za náš pobyt podaří v Lexington Parku sehnat křídu, to je otázka.

V průběhu večera jsme se tedy seznámili s velkou spoustou lidí i absolventů univerzity, kteří se sjeli z celého širokého okolí jenom kvůli tomuto jedinému dni. Když už jsme měli chuť na rozdávání přišla na řadu naše jabkovice. A v tu chvíli se ukázalo, že si nikdo z nás neprostudoval důsledně manuál k Americe. Když jsme nabízeli naše pití našim již tehdy známým, vše bylo ok, akorát nás upozornili, že musíme být opatrní, aby nás neviděla obsluha za barem. No problémo, to přece známe hodně dobře z Čech. Ale když jsme si vyšli ven před hospodu a začali jsme nabízet panáčka jabkovice ochrance, začalo to být trochu podezřelé. Naštěstí byli všichni opět při smyslech a tak nás naši přátelé nejprve upozornili, že v Marylandu se nemůže pít nikde na veřejnosti (nebo existují snad jenom 2-3 místa, kde to možné je). Takže policie se nevolala a alkohol se nezabavoval. Chvilkovou nervozitu z tohoto zážitku prořízl až místní rybář, který nás vyzval, ať se jdeme společně schovat za roh. To mě uklidnilo, protože všechno bylo zase při starém dobrém českém režimu. Jabkovice rybáře odrovnala, přestože říkal, že je to profesionální píč. Jsou tady zvyklí na mnohem slabší alkoholy. 

Pomalu se blížila zavíračka a museli jsme tedy vymýšlet záložní plán. Proslýchalo se všude, že pokračování je přímo na kolejích univerzit v St. Mary, což nám přišlo jako skvělý nápad. A s každým dalším pivem to bylo lepší a lepší. Jiný chlapík se nabídl, že nás odveze klidně zpátky do Lexington Parku. Když jsme se ale dozvěděli, že na koleje jede párty bus zadarmo, tak bylo rozhodnuto. A šílená noc mohla začít. Nejlépe to vystihuje asi následující video, které pro vaše naše potěšení sestříhal Honza Dobrovolný. Skutečně jsem si celou noc připadal jak v nějakém americkém filmu. Všude byli ledničky plné piva a všude se pařilo a slovy to ani nejde popsat. Dokonce se nám i podařilo přespat na kolejích. Ráno kolem sedmé hodiny mě budí Honza, že bychom asi měli vyrazit dom, protože za pár hodin nám začíná směna. Přede dveřmi nacházíme spícího Martina, který šel v noci na záchod. Musím říct, že to bylo úžasné ráno a dvě hodiny pochodu zpátky nás pořádně probraly. Když jsme někomu řekli, že se vracíme z párty, hned nám nabízeli pivo. Škoda jen, že jsme byli celou noc upozorňováni, že takovouhle párty zažijeme v okolí Lexington Parku jen párkrát do roka a nemáme si na to zvykat. Zábava zkrátka nepřijde za námi, ale my musíme za ní. Lexington ale nabízí spoustu jiných zážitků. A máme tři měsíce na to, abychom je všechny objevili.

A zkouším skutečně všechno. Včera (tj. 17. června) jsem se byl podívat do jednoho z místních kostelů. Novou tvář už tam asi dlouho neviděli, tak jsem se tam se spoustou lidí seznámil a vyprávěl jim o sobě, co tu dělám a podobně. Bill byl ze mě nejvíce nadšený a musel dokonce i přivést ženu, aby mi ji představil. Pak v průběhu mše mi dal ruku na rameno a řekl, že mi děkuje. Pak se mě zeptal, jestli nechci jít číst z Holý Bible. To jsem tedy odmítl, ale jeden výtisk jsem si domů stejně odnesl. Každopádně mše byla skutečně úžasná. Přestože jsem jako správný Čech ateistou a nevěřím, že existuje pouze jedna správná cesta, jak něco dělat, tak se mi to velmi líbilo. Obzvlášť část, kdy si dopředu pozval farář všechny malé děti a ukazoval jim svoje 50 let staré hračky a učil je něco o citové hodnotě obyčejných věci. A navíc měl parádní smysl pro humor. Obzvláště dobré mi přišlo, že nemusí držet celibát, takže sám má děti. Tak aspoň v mých očích mnohem stoupla váha jeho slov, když poučuje o životě a nabízí svůj náhled na svět. A celou dobu se to prokládalo zpěvem písní, které se promítali na plátno. Takže už víme kam na karaoke. Celkově to byla moc příjemná zkušenost a zahřálo to u srdce. Možná budu v objevování dalších kostelů ještě pokračovat. Připadám si trochu jako v GTA. Mohl by to být simulátor života v Americe. I ty lidi tady vypadají stejně.

Dnes se dostávám k aktualizaci blogu, protože mám day off a zase prší. Taky jsem si dnes konečně vyzkoušel longboard, který Tomáš dostal od jednoho ze "zákazníků" u něho na bazénu. A už jsem na něm dokonce udělal první krůčky. A měl jsem jet s naší kamarádkou Kelly omrknout město, ale zdá se, že se porvala se sestrou a má něco s obličejem a možná se bude muset natrvalo odstěhovat. Kdo hrál GTA, byl by tu jako doma... Tak zase příště :)