USA part IX - From Washington DC with love!

Srdečné pozdravy z Washingtonu DC - ve znamení kufrů.

Tak práce už nám skončila. Mnohému by se zdálo, že si říkáme "díkybohu", ale za sebe musím říct, že se to poslední zavírání bazénu je přeci jenom jinačí a plné nostalgie. Přijdou se rozloučit lidi, kteří si vás oblíbili víc a vy z toho máte radost. Ale zároveň ve vzduchu visí otazník, zda se ještě někdy v životě uvidíte. Odpověď se nahlas neříká. 

Za mnou se přišel podívat Andy s dětmi, kteří mi donesli pizzu a Richard, kterého bych označil jako nejsrdečnějšího člověka na světě. A já díky němu vím, co vznikne, když se zkříží Forest Gump se Santou. Proto jsem si připadal trochu jako emocionální mixér. A takhle naměkko se má někdo těšit na cestování? Ale kniha života nebrzdí a každá kapitola má své kouzlo.

První fotografie z našeho úprku z Lexington Parku. Hodná kamarádka Jenny nás popovezla na letiště odkud nám jel autobus do Washingtonu DC. Prý měla takhle narvané auto věcmi jenom jednou v životě, když se stěhovala na koleje. Ale tehdy tam nejelo dohromady 5 lidí. Přestože neviděla do zpětných zrcátek, štěstěna stála při nás a my jsme mohli radostně udělat busem první krok na dlouho očekávané cestě po USA!

Dohromady jsme byli ve Washingtonu všichni potřetí. Ale poprvé všichni spolu. Pro mě je tato třetí návštěva spojena s jedním zklamáním. Musel jsem si totiž pořídit nový kufr (u starého mi odpadla kolečka v New Yorku). Tentokrát to byly asi dvě minuty, než se mi jedno kolečko zaseklo, čehož jsem si nevšiml. A dalších asi 10 minut, než jsem ho dostatečně obrousil. Pak už jsem mohl jenom děkovat všem svatým, že mi Tom půjčil longboard, na kterém jsem kufr vezl a že naše kamarádka-ubytovna nebyla daleko. Protože ke konci prázdnin ten kufr ztěžkne ať chcete nebo ne. Takže jsem si stanovil na ten den další cíl - koupit již třetí kufr (to je poslední významná trojka onoho dne).

Naše návštěvy DC jsou vždy ve znamení rekonstrukcí.

Spolubydlící naší kamarádky Shannon nás ubytovala a na moji otázku na obchod s kufry se zatvářila vyděšeně a nic jiného než Amazon ji nenapadlo. Přemýšlel jsem tedy, do které historické čtvrti DC vyrazit, abych narazil na nějaký hmatatelný obchod. A vzhledem k tomu, že jsem se druhý den s kluky měl rozloučit a vydat se na opačnou stranu USA (východní pobřeží), začal jsem mít strach, že mě můj kufr pohřbí hned na začátku mé cesty. 

Protože už jsme si hlavní "must-see" místa v DC prochodili, tak jsme zvolili toulání se čtvrtí, kde bydlíme a přitom nafotit všechno zajímavé.

Tohle asi C-140ka nebude. Vypadá to na C-devětatřiatřicítku. Škoda, že zrovna ten den nebyla prohlídka mohli jsme si chvíli hrát na námořníky. Bez rumu.

Tom říká, že fotit nás jak fotíme, je zajímavější. A má pravdu.

Water is life!  Krásné.

Voda o deset metrů dál. Krásné.

Narazil jsem po cestě do zajímavého rohu!

Nationals Park. Hrají tam Washington Nationals a říká se jim Nats.
Jsou to baseballisti. Nakukovali jsme skrz mříže ze všech stran a tohle
byl asi nejlepší pohled, který se nám nabídl. 

Místo, která nám v našich deníčcích chybělo - Kapitol. Neustále jsme chodili o kolo, ale tentokráte jsem se vydali až k základům. A je to krásná budova. Velký Honza soutěžil se snipery na střechách, kdo má lepší objektiv. Na prohlídku vnitřních prostor se bohužel nedostalo, protože já měl plnou krabičku toastů asi na deset dní dopředu a Martin měl nějakou pálenku pro známého svého profesora na VŠ. A protože příprava na státnice se nesmí podcenit, tak jsme ji nejprve museli předat (a přitom zlikvidovat toasty). Když se nám vše podařilo a usedáme před vstupem a rozbalujeme poslední toasty, tak zavřeli. Takhle jednoduše. 

From Washington DC with love!

Kousek od Kapitolu. Sem si strkají upocení běžci hlavy, aby
se zchladili a z pítek v pozadí se pije.

Pravděpodobně hřbitov nějaké místní mafie.  Tuhle uličku bych typicky
přiřadil k New Yorku. Až tam budu, tak to porovnám.

Happy Hour nás dělá šťasnými a najedenými. Na talíři můžete vidět tacos nebo nachos (nevím vlastně rozdíl, což mi připomíná, že pořád neznám rozdíl mezi tílkem a nátělníkem a už jsem přitom ve věku, kdy je to ostuda!)
zapečené v sýru a malá roztomilá kuřátka. Pípí.

 Tak jsem nějak zamluvil ten kufr a přitom o tom to celé má být! No dostali jsme během cest tip na jeden obchod. Musím říct, že jsem byl celkem zklamán z úrovně toho obchodu. Rychle jsem si uvědomil, že na světě jsou důležitější věci než kufr za 14 tísíc. A došlo mi, že když ten kufr budu prostě nosit, tak budu trpět dlouho a plynule, ale kdybych si koupil drahý kufr, který má ty kolečka ještě horší a on by se rozbil, tak by mě to nejspíš na místě zabilo. V restauraci mi pak místní pán poradil, kam zajet pro levnější. A vzhledem k tomu, že to bylo na druhé straně DC a blížila se sedmá hodina večerní, tak z kufru nebylo nic.

Tohle nám připravily naše hostitelky. Kluci se naprali už těma kuřátkama (viz výše - pípí),
takže jsem si přidal jenom já. Bylo to vynikající, ale můj kompliment, že mi obzvláště chutná omáčka, nepadl na úrodnou půdu.  Byla to asi jediná věc, kterou nevařily. 

Omar a vzadu Stringer. Jsou pojmenování po nějaké televizní show. Omar ji nemá rád.

A tak jsme nakonec všichni kluci společně ulehli v obýváku. Jakmile holky zmizely atmosféra zhoustla, když si někdo z nás neuvěřitelně prdnul. Smál jsem se tomu, dokud jsem neusnul.

Další den jedu s kluky na metro a při tom ještě využívám longboardové podpory. V metru nezbyl čas na dlouhé loučení a naše cesty se rozdělily. Kluci vyrazili do San Francisca (a už si to tam užívají). Já a kufr jedeme do Ocean City (a už si to tu užíváme).