USA part VIII - OBRAZEM a trochu slovem - Lexington Park II

Při zpětném pohledu na počet mých prázdninových aktualizacích mě do očí praštilo, že jsem se nenarodil jako úspěšný blogger. Částečně za to může určitě i výchova, ať neberu všechnu vinu na sebe. 

Ne, že by času bylo málo, ale vůle většinou chyběla, protože jak vybrat o čem psát? Psát o všem nejde a psát jenom o něčem, to už vám rovnou můžu lhát do očí. Zkrátka se mi potvrdilo, že psaní o ničem mi jde na celém světě nejlíp. 

Ještě se ale zmůžu na jednu aktualizaci, než opustíme náš pavilón v Lexington Parku a vydáme se vstříc dalším krajinám a dobrodružstvím. Opět jsem zvolil metodu obrazových jednohubek s krátkými glosami. Ale vezmu to zhurta. Ač je Lexington Park malé a klidné město s velkou mírou kriminality, měli jsme se tu velmi dobře. A díky tomu, že se tu nekoná každý všední den včetně víkendů párty, tak se nám podařilo ušetřit i nějaký ten peníz a už se nemůžeme dočkat, kde všude to rozfofrujem. Nicméně sami Američané se diví, že jsme tu. V podstatě životnost celého města stojí a padá se základnou námořního letectva, která nám zajišťovala pravidelné přehlídky letadel všude kam se podíváš. 

Toto je reprezentativní fotografie návštěvy ve Washingtonu DC. Byli jsme tam dvakrát. A skutečně mě to město okouzlilo, hlavně jeho nenápadná tvář jakožto hlavního města díky absenci jakýchkoliv mrakodrapů. K tomu se váže taková překvapivá zajímavost, že když jsem se v New Yorku bavil s několika místními, tak mě přesvědčovali, že v DC mrakodrapy jsou. Ono to vlastně překvapivé není... Každopádně DC působí velmi přívětivě a hned po prvních minutách, které jsme tam strávili jsem si to místo oblíbil. New Yorku dám samozřejmě také ještě šanci (zatím jsem tam byl jenom 5 hodin v noci, při přestupu), ale vzhledem k tomu, že nejsem v srdci velkoměšťák, tak si myslím, že s výsledným skóre to moc nezamává. A ještě jedna historka. První výlet do DC jsme absolvovali tak, že jsme jeli hodinu na kolech na letiště odkud jede bus (viz foto). Vstávali jsme ve tři ráno. A taková noční projížďka americkými silnicemi bez světel má něco do sebe.

Typy cedulí, které jsou tu všude. Na každém kroku musíte být opatrní, protože správný Američan si chrání svůj kus půdy. V Texasu prý mohou střílet okamžitě a pak si běžte k někomu na návštěvu. Soukromé pozemky jsou tu všude a znepříjemní v podstatě kterýkoliv výlet

. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že nejefektivnější jsou nápisy "Beware of dog".

Místní kino, promítají i 3D a každé čtvrtky za necelou stokorunu. Byli jsme tam jednou na novým Supermanovi. Kino je to obstojné, ale film byl naprd. Nejlepší bylo, když Kostner zvedl ruku. A leckdo tuší, že to na celovečerní film nestačí.

Tato fotografie tu nesměla chybět. Bezpochyby je to můj nejoblíbenější obchod. Nebyl jsem tam zase tak často jako v potravinách, ale o to to bylo intenzivnější. Vevnitř je taková tržištní atmosféra, protože dveře se tam podávají doslova z ruky do ruky a mají neustále plno. U pultu jsou cca 3-4 Indi(ky) a postupně si vás rozebírají, balí, účtují, přebírají a je v tom takový zmatek, že nezbývá než se jim plně oddat. Tipuji, že to bude rodinný podnik, ptž jedna paní má předkus, jeden pán nemá zuby a nikdo z nich se neumí smát. Když se o to pokusí, tak je lepší se nedívat. Zkrátka když vylezete ven, máte chuť na panáka. A tomu říkám dokonalý liquor store!

A historka. Když jsem fotil tuhle fotku, tak jeden prodavač vyběhl ven, tak jsem šel za ním, že tady dělám průvodce po Lexington Parku. Ale stejně se mu nelíbilo, že tam fotím. Tak jsem mu říkal, že to fotím zvenku, je to obchod s upoutávkou, asi aby to viděli všichni, tak jim tím snad nenarušuji žádné soukromí. No nikam to nevedlo, ale povídalo se nám jako nerodilým mluvčím dobře. Pak přišel nějaký americký chlapík, který mi vysvětlil, že je to to samé, jako dívat se jím do obýváku. A slepě tomu věřil, takže ani hra "najdi deset rozdílů" nepomohla. Tak jsme se pak aspoň shodli na tom, že je to divné. A neměl jsem to srdce jim říct o Google Street View. No, přitroublá americká pravidla. Naštěstí  ještě lidi nevyskakují z aut, když se vám dostanou do hledáčku fotografie.

PS: Fotografii jsem si nechal, protože z hlediska mého vyššího principu mravního jsem měl pravdu samozřejmě já! :D

Dalším takový případ opět ve spojitosti s alkoholem. V Marylandu můžete řídit pokud máte v krvi do 0.08% alkoholu. Proto nás při první návštěvě baru šokovalo, že nám lidé nabízeli odvoz a ve stejné větě si ještě objednávali další pivo. Dobrá, nic proti. Ale jakmile si otevřete plechovku piva kdekoliv venku mimo areály hospod, tak jste se dostali do problémů. Lidi se opíjet nemůžou mimo hospody nebo vlastní domovy, ale přesto bordel i opilé lidi na ulicích potkáte. A co hůř, v 90% procentech případů jsou za volantem. Dost už bylo amerických pravidel, nás to stejně nezastaví. Jen si vždycky tipujeme, kolik jsme jich daný den porušili.

Tomuto se tady říká "náměstí". Je jich tu po celém Lexingtonu několik a vždy se drží stejného konceptu. Rozlehlé parkoviště a dokola obchody. Poslední tři měsíce tu mohli místní obyvatelé zahlédnout nás, jak vláčíme na kolách tašky s nákupem. Před pár dny jsem si troufnul takhle koupit a převést kufr. Držíme americké pozorovatele neustále ve střehu!

Jinak je v Lexington Parku skutečně všechno, co kdy může normální člověk potřebovat. Dokonce i vášniví čůrači na papírky si tu příjdou na své.

Teď pár fotek z místního muzea námořního letectva.

Až se budou Vašek s Tádou stěhovat.

I letadla chtějí mávat křídly.

I letadla mají psí známky. Nebo možná jenom
tenhle výstavní kousek.

Jedna s C-stočtyříctkou nesmí chybět.

Pojďte pane, budeme si hrát!

Toť vše! Pracovní část je téměř za námi, dnes závěrečné oslavy a 3. září vzhůru do Washingtonu DC do třetice všeho dobrého a pak k oceánu a ještě dál...