Letos jsem se
rozhodl strávit prázdniny netradičně prací. Plavčíkováním u
bazénu. Nezdá se to, ale je to zodpovědná a nebezpečná práce.
Asi největší problém bude, abych se nespálil od sluníčka nebo
od nějaké bazénové chemikálie, ale možná si to jenom maluju
moc palčivě. Ale abych nepředbíhal.
Jednoho dne se
rozhodnete. Pak si to minimálně 4krát rozmyslíte a pak podepíšete
smlouvy zaskypujete si se zaměstnavatelem a pak už "jenom"
poplatky, víza a všechny potřebné dokumenty. Takhle jednoduché
to je na papíře. V reálnem životě to zahrnuje i ohrožení
života, když se snažíte na americké ambasádě vstoupit do
jiných dveří a spoustu dalších úsměvných zážitků.
29. května -
8 hodin ráno - Praha - Crrrr. Budík. Snídaně. Procházka a po
12té hodině vzhůru na Letiště Václava Havla. První airbus si
nechám ujet schválně, druhý mi ujede, aby mě nasral a třetí
vítězoslavně chytám a přijíždím na letiště 45 minut před
odletem. Má to nespornou výhodu, že všichni už jsou odbaveni,
takže není třeba čekat v dlouhých frontách. Přestupní místo
jsem měl v Londýně a zavazadlo jsem si nechal rovnou v Praze
odbavit až do New Yorku na JFK. Takže jedna starost odpadla. V
letadle do NY jsem seděl vedle mladého pána. Těžko říct,
jestli to byl skutečně osud, ale byli jsme si toho dne souzeni.
Prvním náznakem bylo, že jsme oba omylem dostali dvojitou porci
vodky do koktejlu. Dalším náznakem bylo, že mi donesl pivo, když
si šel pro další sklenku červeného. Během letu jsme tedy
vybudovali pevné alkoholické spojení a dokonce jsme prohodili i
pár slov. Po výstupu z letadla jsem se okamžitě dostal do světa
ňoumů. Akorát ten jediný ňouma jsem tu byl já. Když se mi
podařilo najít Airtrain, na druhý pokus vyjet s ním i správným
směrem a na třetí pokus dokonce i zaplatit, tak už uběhla pěkná
dávka času. To je zajímavá věc, protože v NY plyne čas
rychleji. V Praze vám stačí 45 minut a ještě se stihnete před
odletem celkem solidně ponudit. V NY za tu dobu možná najdete
správnou přepážku. Což mi připomíná, že mi na první
přepážce zapomněl policista dát razítko, takže mě z další
přepážky posílali zpátky, abych si to nechal doplnit. Než jsem
se tam dostal, už byli všichni úspěšně orazítkovaní a
všichni policisté se slezli k té jedné přepážce, kam jsem se
měl vrátit. Ani vám nebudu říkat, jak jsme se všichni společně
nasmáli. Nakonec mi řekli, že budu moci v USA zůstat.
Tou dobou už
byly v ČR už asi 4 hodiny ráno a v USA se teprve ty šťastnější začali chystat ke spánku. Když jsem našel subway na moji
autobusovou zastávku, tak jsem k svému úžasu potkal opět mého
spolusedícího kolegu z letadla. Nakonec jsme spolu strávili
příjemnou hodinu v subway a dobře jsme si popovídali. Dozvěděl
jsem se něco nového o Možná z toho bude dlouhodobá facebooková
záležitost, ale nechci zase předbíhat. Tolik k osudovému muži
dne.
NY jako město
ve vás něco zanechá. Já to udělal obráceně. Zanechal jsem v NY
několik součástek z mého cestovního kufru, z čehož mě vskutku
zamrzela hlavně ztráta všech koleček. Naštěstí už na zastávku
mého autobusu nechybělo mnoho - pouze kolmo projít dvě anenue.
Ale jelikož jsem přišel o dvě a půl hodiny dřív a byl jsem
skutečně jet lagged, tak jsem si ustlal na chodníku u plotu. Tolik
k osudovému chodníku dne. Probudil mě až řev dvou rváčů 10
metrů ode mě. Remíza. Lehám si do pohodlnější polohy a praská
mi další část kurfu. Musím říct, že NY ve vás skutečně
něco zanechá... jak odjíždím správným autobusem směrem na
Baltimore plnými doušky to vypouštím do toaletní roury.
Noční jízda
z NY do Baltimoru je tichá a ospalá. Nejprve než jsem usnul, to
vypadalo na nadějné spolusedičcké kamarádství se slečnou z
Philadelphie. Studuje divadlo a bude to divadelní manažerka. Líbí
se mi, že jí její sudička vyspoilerovala všechny zásadní body
už tak brzo. Pochválila mi angličtinu, i když už si nejsem jist,
jestli se mi to jenom nezdálo. V Baltimoru už trochu při smyslech
vyskakuju a čekám na vyzvednutí, které přišlo a já konečně
cítím, že můj kvest se blíží ke konci. A kdo to tehdy tušil,
že mě ještě čeká 10h na cestách autem křížem krážem celým
Marylandem a několik hodin intenzivní komunikace v angličtině se
zaměstnavatelem Brucem, což je vážně fajn chlapík. Na chvíli
mě vyložil i v hotelu u jiných plavčíků, čehož jsem hned
využil a šel jsem na snídani ve formě švédských stolů.
Zadarmo chutná nejlíp.
Na konci dne
už mi Bruce říká "John, my friend.". I když u
Američanů je těžké poznat, zda to myslí vážně, nebo to
říkají jenom tak. Dokonce mi cizí chlapíkdnes v hotelu ve výtahu
popřál krásný den a na ulici vás občas cizí lidi zdraví.
Všichni vám přejí úžasný a úspěšný den, jako by vás snad
chtěli naštvat. Né, je to vážně velmi příjemné prostředí.
Jestli mám z USA něco přivézt, tak jsem pro tenhle zvyk! Jsem
zvědav, jak to bude vypadat, až nahodím plavčickou uniformu.
Večer kolem
6pm místního času jsem na místě. Bydlím se třemi dalšími
plavčíky, které už znám z kurzu v ČR. Jsem tak unaven, že ani
slivovici nevytáhnu. Konečně mohu svou cestu po 37 hodinách
prohlásit za zakončenou a těšit se na zítřejší volný den než
se zařadím mezi další kolegy plavčíky.
PS: A dnes
jsem při zaučování zachránil z bazénu malé ptáčátko. Až
vyroste, tak ho sním.
Žádné komentáře:
Okomentovat