USA part IX - From Washington DC with love!

Srdečné pozdravy z Washingtonu DC - ve znamení kufrů.

Tak práce už nám skončila. Mnohému by se zdálo, že si říkáme "díkybohu", ale za sebe musím říct, že se to poslední zavírání bazénu je přeci jenom jinačí a plné nostalgie. Přijdou se rozloučit lidi, kteří si vás oblíbili víc a vy z toho máte radost. Ale zároveň ve vzduchu visí otazník, zda se ještě někdy v životě uvidíte. Odpověď se nahlas neříká. 

Za mnou se přišel podívat Andy s dětmi, kteří mi donesli pizzu a Richard, kterého bych označil jako nejsrdečnějšího člověka na světě. A já díky němu vím, co vznikne, když se zkříží Forest Gump se Santou. Proto jsem si připadal trochu jako emocionální mixér. A takhle naměkko se má někdo těšit na cestování? Ale kniha života nebrzdí a každá kapitola má své kouzlo.

První fotografie z našeho úprku z Lexington Parku. Hodná kamarádka Jenny nás popovezla na letiště odkud nám jel autobus do Washingtonu DC. Prý měla takhle narvané auto věcmi jenom jednou v životě, když se stěhovala na koleje. Ale tehdy tam nejelo dohromady 5 lidí. Přestože neviděla do zpětných zrcátek, štěstěna stála při nás a my jsme mohli radostně udělat busem první krok na dlouho očekávané cestě po USA!

Dohromady jsme byli ve Washingtonu všichni potřetí. Ale poprvé všichni spolu. Pro mě je tato třetí návštěva spojena s jedním zklamáním. Musel jsem si totiž pořídit nový kufr (u starého mi odpadla kolečka v New Yorku). Tentokrát to byly asi dvě minuty, než se mi jedno kolečko zaseklo, čehož jsem si nevšiml. A dalších asi 10 minut, než jsem ho dostatečně obrousil. Pak už jsem mohl jenom děkovat všem svatým, že mi Tom půjčil longboard, na kterém jsem kufr vezl a že naše kamarádka-ubytovna nebyla daleko. Protože ke konci prázdnin ten kufr ztěžkne ať chcete nebo ne. Takže jsem si stanovil na ten den další cíl - koupit již třetí kufr (to je poslední významná trojka onoho dne).

Naše návštěvy DC jsou vždy ve znamení rekonstrukcí.

Spolubydlící naší kamarádky Shannon nás ubytovala a na moji otázku na obchod s kufry se zatvářila vyděšeně a nic jiného než Amazon ji nenapadlo. Přemýšlel jsem tedy, do které historické čtvrti DC vyrazit, abych narazil na nějaký hmatatelný obchod. A vzhledem k tomu, že jsem se druhý den s kluky měl rozloučit a vydat se na opačnou stranu USA (východní pobřeží), začal jsem mít strach, že mě můj kufr pohřbí hned na začátku mé cesty. 

Protože už jsme si hlavní "must-see" místa v DC prochodili, tak jsme zvolili toulání se čtvrtí, kde bydlíme a přitom nafotit všechno zajímavé.

Tohle asi C-140ka nebude. Vypadá to na C-devětatřiatřicítku. Škoda, že zrovna ten den nebyla prohlídka mohli jsme si chvíli hrát na námořníky. Bez rumu.

Tom říká, že fotit nás jak fotíme, je zajímavější. A má pravdu.

Water is life!  Krásné.

Voda o deset metrů dál. Krásné.

Narazil jsem po cestě do zajímavého rohu!

Nationals Park. Hrají tam Washington Nationals a říká se jim Nats.
Jsou to baseballisti. Nakukovali jsme skrz mříže ze všech stran a tohle
byl asi nejlepší pohled, který se nám nabídl. 

Místo, která nám v našich deníčcích chybělo - Kapitol. Neustále jsme chodili o kolo, ale tentokráte jsem se vydali až k základům. A je to krásná budova. Velký Honza soutěžil se snipery na střechách, kdo má lepší objektiv. Na prohlídku vnitřních prostor se bohužel nedostalo, protože já měl plnou krabičku toastů asi na deset dní dopředu a Martin měl nějakou pálenku pro známého svého profesora na VŠ. A protože příprava na státnice se nesmí podcenit, tak jsme ji nejprve museli předat (a přitom zlikvidovat toasty). Když se nám vše podařilo a usedáme před vstupem a rozbalujeme poslední toasty, tak zavřeli. Takhle jednoduše. 

From Washington DC with love!

Kousek od Kapitolu. Sem si strkají upocení běžci hlavy, aby
se zchladili a z pítek v pozadí se pije.

Pravděpodobně hřbitov nějaké místní mafie.  Tuhle uličku bych typicky
přiřadil k New Yorku. Až tam budu, tak to porovnám.

Happy Hour nás dělá šťasnými a najedenými. Na talíři můžete vidět tacos nebo nachos (nevím vlastně rozdíl, což mi připomíná, že pořád neznám rozdíl mezi tílkem a nátělníkem a už jsem přitom ve věku, kdy je to ostuda!)
zapečené v sýru a malá roztomilá kuřátka. Pípí.

 Tak jsem nějak zamluvil ten kufr a přitom o tom to celé má být! No dostali jsme během cest tip na jeden obchod. Musím říct, že jsem byl celkem zklamán z úrovně toho obchodu. Rychle jsem si uvědomil, že na světě jsou důležitější věci než kufr za 14 tísíc. A došlo mi, že když ten kufr budu prostě nosit, tak budu trpět dlouho a plynule, ale kdybych si koupil drahý kufr, který má ty kolečka ještě horší a on by se rozbil, tak by mě to nejspíš na místě zabilo. V restauraci mi pak místní pán poradil, kam zajet pro levnější. A vzhledem k tomu, že to bylo na druhé straně DC a blížila se sedmá hodina večerní, tak z kufru nebylo nic.

Tohle nám připravily naše hostitelky. Kluci se naprali už těma kuřátkama (viz výše - pípí),
takže jsem si přidal jenom já. Bylo to vynikající, ale můj kompliment, že mi obzvláště chutná omáčka, nepadl na úrodnou půdu.  Byla to asi jediná věc, kterou nevařily. 

Omar a vzadu Stringer. Jsou pojmenování po nějaké televizní show. Omar ji nemá rád.

A tak jsme nakonec všichni kluci společně ulehli v obýváku. Jakmile holky zmizely atmosféra zhoustla, když si někdo z nás neuvěřitelně prdnul. Smál jsem se tomu, dokud jsem neusnul.

Další den jedu s kluky na metro a při tom ještě využívám longboardové podpory. V metru nezbyl čas na dlouhé loučení a naše cesty se rozdělily. Kluci vyrazili do San Francisca (a už si to tam užívají). Já a kufr jedeme do Ocean City (a už si to tu užíváme).

USA part VIII - OBRAZEM a trochu slovem - Lexington Park II

Při zpětném pohledu na počet mých prázdninových aktualizacích mě do očí praštilo, že jsem se nenarodil jako úspěšný blogger. Částečně za to může určitě i výchova, ať neberu všechnu vinu na sebe. 

Ne, že by času bylo málo, ale vůle většinou chyběla, protože jak vybrat o čem psát? Psát o všem nejde a psát jenom o něčem, to už vám rovnou můžu lhát do očí. Zkrátka se mi potvrdilo, že psaní o ničem mi jde na celém světě nejlíp. 

Ještě se ale zmůžu na jednu aktualizaci, než opustíme náš pavilón v Lexington Parku a vydáme se vstříc dalším krajinám a dobrodružstvím. Opět jsem zvolil metodu obrazových jednohubek s krátkými glosami. Ale vezmu to zhurta. Ač je Lexington Park malé a klidné město s velkou mírou kriminality, měli jsme se tu velmi dobře. A díky tomu, že se tu nekoná každý všední den včetně víkendů párty, tak se nám podařilo ušetřit i nějaký ten peníz a už se nemůžeme dočkat, kde všude to rozfofrujem. Nicméně sami Američané se diví, že jsme tu. V podstatě životnost celého města stojí a padá se základnou námořního letectva, která nám zajišťovala pravidelné přehlídky letadel všude kam se podíváš. 

Toto je reprezentativní fotografie návštěvy ve Washingtonu DC. Byli jsme tam dvakrát. A skutečně mě to město okouzlilo, hlavně jeho nenápadná tvář jakožto hlavního města díky absenci jakýchkoliv mrakodrapů. K tomu se váže taková překvapivá zajímavost, že když jsem se v New Yorku bavil s několika místními, tak mě přesvědčovali, že v DC mrakodrapy jsou. Ono to vlastně překvapivé není... Každopádně DC působí velmi přívětivě a hned po prvních minutách, které jsme tam strávili jsem si to místo oblíbil. New Yorku dám samozřejmě také ještě šanci (zatím jsem tam byl jenom 5 hodin v noci, při přestupu), ale vzhledem k tomu, že nejsem v srdci velkoměšťák, tak si myslím, že s výsledným skóre to moc nezamává. A ještě jedna historka. První výlet do DC jsme absolvovali tak, že jsme jeli hodinu na kolech na letiště odkud jede bus (viz foto). Vstávali jsme ve tři ráno. A taková noční projížďka americkými silnicemi bez světel má něco do sebe.

Typy cedulí, které jsou tu všude. Na každém kroku musíte být opatrní, protože správný Američan si chrání svůj kus půdy. V Texasu prý mohou střílet okamžitě a pak si běžte k někomu na návštěvu. Soukromé pozemky jsou tu všude a znepříjemní v podstatě kterýkoliv výlet

. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že nejefektivnější jsou nápisy "Beware of dog".

Místní kino, promítají i 3D a každé čtvrtky za necelou stokorunu. Byli jsme tam jednou na novým Supermanovi. Kino je to obstojné, ale film byl naprd. Nejlepší bylo, když Kostner zvedl ruku. A leckdo tuší, že to na celovečerní film nestačí.

Tato fotografie tu nesměla chybět. Bezpochyby je to můj nejoblíbenější obchod. Nebyl jsem tam zase tak často jako v potravinách, ale o to to bylo intenzivnější. Vevnitř je taková tržištní atmosféra, protože dveře se tam podávají doslova z ruky do ruky a mají neustále plno. U pultu jsou cca 3-4 Indi(ky) a postupně si vás rozebírají, balí, účtují, přebírají a je v tom takový zmatek, že nezbývá než se jim plně oddat. Tipuji, že to bude rodinný podnik, ptž jedna paní má předkus, jeden pán nemá zuby a nikdo z nich se neumí smát. Když se o to pokusí, tak je lepší se nedívat. Zkrátka když vylezete ven, máte chuť na panáka. A tomu říkám dokonalý liquor store!

A historka. Když jsem fotil tuhle fotku, tak jeden prodavač vyběhl ven, tak jsem šel za ním, že tady dělám průvodce po Lexington Parku. Ale stejně se mu nelíbilo, že tam fotím. Tak jsem mu říkal, že to fotím zvenku, je to obchod s upoutávkou, asi aby to viděli všichni, tak jim tím snad nenarušuji žádné soukromí. No nikam to nevedlo, ale povídalo se nám jako nerodilým mluvčím dobře. Pak přišel nějaký americký chlapík, který mi vysvětlil, že je to to samé, jako dívat se jím do obýváku. A slepě tomu věřil, takže ani hra "najdi deset rozdílů" nepomohla. Tak jsme se pak aspoň shodli na tom, že je to divné. A neměl jsem to srdce jim říct o Google Street View. No, přitroublá americká pravidla. Naštěstí  ještě lidi nevyskakují z aut, když se vám dostanou do hledáčku fotografie.

PS: Fotografii jsem si nechal, protože z hlediska mého vyššího principu mravního jsem měl pravdu samozřejmě já! :D

Dalším takový případ opět ve spojitosti s alkoholem. V Marylandu můžete řídit pokud máte v krvi do 0.08% alkoholu. Proto nás při první návštěvě baru šokovalo, že nám lidé nabízeli odvoz a ve stejné větě si ještě objednávali další pivo. Dobrá, nic proti. Ale jakmile si otevřete plechovku piva kdekoliv venku mimo areály hospod, tak jste se dostali do problémů. Lidi se opíjet nemůžou mimo hospody nebo vlastní domovy, ale přesto bordel i opilé lidi na ulicích potkáte. A co hůř, v 90% procentech případů jsou za volantem. Dost už bylo amerických pravidel, nás to stejně nezastaví. Jen si vždycky tipujeme, kolik jsme jich daný den porušili.

Tomuto se tady říká "náměstí". Je jich tu po celém Lexingtonu několik a vždy se drží stejného konceptu. Rozlehlé parkoviště a dokola obchody. Poslední tři měsíce tu mohli místní obyvatelé zahlédnout nás, jak vláčíme na kolách tašky s nákupem. Před pár dny jsem si troufnul takhle koupit a převést kufr. Držíme americké pozorovatele neustále ve střehu!

Jinak je v Lexington Parku skutečně všechno, co kdy může normální člověk potřebovat. Dokonce i vášniví čůrači na papírky si tu příjdou na své.

Teď pár fotek z místního muzea námořního letectva.

Až se budou Vašek s Tádou stěhovat.

I letadla chtějí mávat křídly.

I letadla mají psí známky. Nebo možná jenom
tenhle výstavní kousek.

Jedna s C-stočtyříctkou nesmí chybět.

Pojďte pane, budeme si hrát!

Toť vše! Pracovní část je téměř za námi, dnes závěrečné oslavy a 3. září vzhůru do Washingtonu DC do třetice všeho dobrého a pak k oceánu a ještě dál...

USA part VII - OBRAZEM (a trochu slovem): Lexington Park I

Obrazem když slova nestačí... nikdo psát.

Socha cínového vojáčka je neustále na pochodu v John G. Lancaster Parku.
Ještě se mi nepodařilo zjistit, kdo je to John G. Lancater. Možná cínový vojáček.

Díky nedaleké vojenské základně tu máme různé
druhy letadel každý den jako na talíři. Tohle je beztak
C-stočtyřicítka!

Na celé Americe mě fascinuje množství zeleně. A to  není pouze tady v jižním
Marylandu (což je prales sám o sobě), ale i ve velkých městech, třeba ve Washingtonu DC.
 Jedna z věcí, která mě okouzlila.

Seremed, neseremed? V parku.

Right style, wrong forest.

Autobusová zastávka před divadlem. Zatím se bojím fotit cizí černochy,
tak jsem počkal až odjedou. Ale i tak to chtělo odvahu. Asi 50m za mnou
 je totiž další početná černošská skupina a křičí "That's a bus station, man!".
Fotografování tu tedy není běžnou zábavou. Hodně tu ale spatříte lidi s mobilem
(jdoucí nebo sedící), jak mají puštěnou hudbu a tancují do rytmu s vykřikují zpěv.

Baptistický kostel kam jsem některé neděle zavítal. Moc příjemní lidé.
Hallelujah.

Vybila se mi baterie na foťáku, takže z tréninku malých ragbistů mám jenom
tento útržek. Každopádně parkoviště jsou plná, rodiče pozorují svoje ratolesti
z dálky a užívají si krásného počasí. Trénink roztleskávaček jsem si nechal na příště 3:)

Three Notch Rd.

Typická fotka "I don't know!"

Zkoušel jsem si vybarvovat auta. Ale zdržuje mě to od života.

Masožraví holubi. V pozadí s kostelem babtistů.

Jak to vidí Superman.

Motocykl. C-stočtyřicítka podle mě. Patří jednomu obtloustlému černochovi
u mého bazénu. Je to pohodář a sympaťák a ve volném čase svědek Jehovovův.
Donesl mi brožurku na čtení, abych se nenudil. Prostě hodný člověk :))

Tvrdý trenink hloubky ostrosti.

Papa Johns hrdě láká zákazníky z Green Mills Rd. Jednou jsme ho také okusili, mám
takový dojem.  Ale platila návštěva. Což je důvod, proč ještě nejsme na mizině :)

Kávovar v našem club housu. Pro mě už je to
běžný doplněk stravy při posilování.

Západ slunca v Abberly Crest.

Američani jsou vůbec hodně na nápisy. Nejenom, že všude
ve městě vidíte klasické nápisy, kde se dají různě přeskládat písmena
(jak mnozí znáte ze Simpsonů například), ale také každá čtvrť má
svůj honosný nápisek.

Za tímto fástfůdem je další (nepokračuje to tak donekonečna, jak by někdo možná čekal :) ).
Tam se občas stavuju na bacon burger s kávou. Lepší start pracovní směny v USA si nedovedu představit.

V místním amatérském divadle se bude příštích 14 dní hrát hra Deathtrap od Ira Levina.
Včera jsem se tam byl podívat a jsem poctěn, jelikož se jdu v pátek zaučit a příští víkend
tam budu dělat uvaděče. Tak jsem se dostal i na prkna v Lexington Parku. Kdo miluje atmosféru
divadla byl by zde unešen. Nejvíce mě překvapilo, že mají i svoji obrovskou dílnu, kde si vyrábí všechny
kulisy. Moji dědové by z toho byli určitě v sedmém nebi. Tímto je zdravím :) Tato hra zakončuje etošní sezónu souboru (vždy jedno drama, musikál a tři komedie). Vítání jako herci jsou všichni. Tak škoda, že není lepší načasování O:)